Slunina: Vzpomínka na léto

Nebo vítání podzimu? Jak se to vezme. Po tomto létě jsem se opravdu na podzim těšila. Vysoké teploty nenesu vůbec dobře a tohle léto jich opravdu bylo až moc. Navíc s lezoucím miminem se nedalo jít ani na dvůr, dlažba byla rozpálená a lézt se tam nedalo.
Ale kluci si o to více užili bazén, výlety s tatínkem na kole, zmrzliny k odpolední kávě.
A spoleně jsme si užili hned několik dovolených.

Na začátku července jsme byli, jako tradičně, na šátkařském srazu. Sešlo se nás méně než každý rok, ale vůbec to nevadilo. Zase spousta milých, alternativně myslících, sympatických a příjemných lidiček, které spojuje jedna vášeň - k nošení svých ratolestí na vlastním těle. Příroda nádherná, atmosféra taky, jen to vedro bylo fakt spalující.

Kluci byli také letos poprvé u babičky a u dědy na prázdninách. U babiček z obou stran. Ti byli tak nadšení! Plakali, byli naštvaní, schovávali se pod stůl, prostě scény, že jsou zpět doma a že chtějí zpátky k babičce. Ale zároveň se tulili, vyprávěli, byli nadšení.

Uprostřed prázdnin velká dovolená s tatínkem. Český Krumlov, moje srdcovka. Mám rodinu v Českých Budějovicicíh a vždy, když se tam přiblížím, vybavím si svou milovanou prababičku, která už nežije. Moc doufám, že se s ní jednou tam nahoře setkám, utkvěla v mém srdci i v mé hlavě tak moc, že je mi až teskno, když ji tam dnes nepotkám. Ale vzpomínky na dětství, v té oblasti trávené, jsou krásné a ovlivnilo to i mé vnímání letošní dovolené. Užívali jsme si s dětma trochy ponocování (a po večerech chodili jen tak po městě a nasávali atmosféru), fotili, závodili (děti na zádech rodičů, jeden byl kůň, druhý veverka), zajeli jsme omrknout Lipno, svezli se parníkem. No dovolená jak má být a fotek taky hodně.

Ještě jsme nebyli ani doma a psala mi sestra. Měli jet na dovolenou s prarodiči, ti se omluvili, že jim do plánu vlezlo něco jiného. A půlka chaty na Lipně měla být osamocená. Nebyla, obsadila jsem ji já s dětma. Sice to bylo trochu náročné, po týdnu doma se vracet opět nějakých 6 hodin cesty do Čech, navíc sama s dětma. Ale stálo to za to! Kluci se svou milovanou sestřenicí, večerní pokec dospělých, koupání přímo před chatou, procházky lesem.

Jak ráda bych, aby tohle období nikdy neskončilo. Plno zážitků, hromada načerpané energie, lesy, příroda, chození bosky, plná bříška borůvek, ovoce, zeleniny a lahodná voda ve spalujícím slunci.
Ale všechno jednou končí. Něco jiného zase začíná. Ochladilo se, chodíme hodně ven, je na to víc sil a chuti. Jen zase začalo období nemocí a tak jsme s dětma doma, do školky skoro nechodí. Nevadí mi to, naopak, do školky je dávám s velkou nechutí, ráda je mám všechny společně doma. Užívám si to. Je to náročnější, ale jak dlouho pro ně ještě budu tou jedinou hvězdou na nebi? Jak dlouho bude každé pofoukání jen na mně, jejich obdivné pohledy patřit jen mně, jak dloho si ještě nebudou umět představit, že by někde byli beze mě? Dlouho ne. A tak si užívám každou chvíli a každý den a týden. Počasí nepočasí.

A tady pár vzpomínek na léto.

Šátkařský sraz v Zubří...