pátek 13. března 2015

Závidím

Všem, které bez prolémů a libovolně dlouho kojí své děti. Mně to prostě nění souzeno a to asi s definitivní platností. Ať dělám co dělám, mezi třetím a čtvrtým měsícem mého dítěte zjistím, že mléko odchází. První myšlenky jsou aha, růstový spurt. Je třeba se snažit, aby se ho tvořilo víc, kojit hodně v noci, přikládat kdykoliv a pořád. Druhá myšlenka, že je třeba to podpořit i jinak. Vhodnými nápoji, teplem, homeopatiky. Výsledkem je měsíc i dýl, kdy dítě křičí, křicí, křičí, z klidného miminka je malý nervově vyřízený uzlíček, který se krmí pořád a stejně pořád křičí a s pomocí odsávačky zjistím, že z obou prsou vytáhne asi 5ml. Úplně poprvé jsem to řešila i s laktační poradkyní. Tam jsme to vlastně řešili už od počátku, kdy se Jednička odmítl přisát. Výsledkem bylo pravidelné buzení dítěte na jídlo. I v noci. A jak to dopadlo? Do tři let nedokázal v noci spát a pořád se budil, vstával a nechtěl spát a vyřízení jsme byli oba. Možná, že kdybych tehdy nebyla tak snaživá, dítě by spalo klidně celou noc. Dvojka pro změnu pořád jen křičel, celý den, mysleli jsme, že ho bolí bříško. Dostal pak dokrm a byl spokojený a vysmátý. A od té doby už pořád. Vyčítala jsem si, že jsem mu ho nedala dřív.
Jenže teď je tu opět stejná situace a opět stejné myšlenky. Jak moc se snažit udržet kojení za každou cenu. Co když se zase něco pokazí přílišnou snahou. Co když mu po tom dokrmu bude vlastně líp.
Jenže myšlenky mámy, která ho nedokázala porodit a musel být zachráněn císařským řezem (byl moc veliký a ven se přes veškerou snahu nedostal) a která ho teď nedokáže ani nakrmit, jsou hrozné. Občas přemýšlím v čem vlastně má role mámy spočívá, když ho neporodím, nenakrmím, když selhávám v tom základním. Znám to ale už do Jedničky, u něj to bylo přesně totéž. A dnes vidím šikovného chlapečka, který se umí vcítit do ostatních, dělí se i o  poslední kousek jídla co má, kupuje dárky všem okolo, protože jim chce dát najevo svou lásku, krásně tvoří, bezchybně bez šišlání mluví, umá r i ř a ještě nemá ani 5. Miluje svou rodinu. A ano, tohle je výsledek té mé role mámy. Ne to, jak se na svět dostal a ani to, co v prvních měsících jedl. Ale to, jakým je člověkem.
A tak, po třítýdenní snaze dnes opět koupím dokrm a Trojka bude následovat své bratry. Samozřejmě se při tom bud pořád snažit to kojení zachránit, ale už se u toho nebudu nervově hroutit, nebudu se k tomu upínat a raději s flaškou v ruce toho svého bobáška vezmu do náruče, přitulím, opusinkuju, pak nechám v šátku přituleného usnout a budu vědět, že cítí mou lásku flaška neflaška. Pořad bude uvnitř mé duše smutek, že se to zase nepovedlo, že jsem chtěla kojit co nejdýl a prát se s názory okolí, že už je na to veliký. Ale tentokrát už nedopustím aby jen kvůli mé přílišné snaze byl ten malý drobeček nespokojený. Už ne.

A na zlepšení nálady si znova upečem banánovou bábovku. Navnadila jsem se u Jany na blogu. Pak jsem se proklikala až na ono místo s recepem. Tak TU ho máte. Je výborná, dělali jsme ji bez té polevy a zmizela rychlostí blesku. a jako bonus je strašně jednoduchá.




1 komentář:

  1. S kojením důvěrně znám jak u jedničky tak u dvojky mám to podobně. A u Jendičky jsme to děsně řešila a u dvojky jsem nějak pochopila, že některá žená je "kojná" a jiná ne.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář, dělají mi radost a povzbuzují k dalším příspěvkům.