Jarní výlet

Vydali jsme se po stopách Evule, ta zase po stopách Kateřiny. I proto mám ty blogy tak ráda. Inspirace nikdy nedojde.
Po důkladném prokoumání trasy v klidu domova a po shlédnutí azurově modrého nebe jsme s radostí vyrazili.
Cíl cesty byl jasný. Rozhledna Zlobice u Malhostovic. Vydali jsme se k ní polníma cestama od Kuřimi.

Po červené. Hledání značek naše děti fakt hodně baví.

Užívali jsme si ty první náznaky jara všude okolo.

Cestou jsem si vzpomněla, jak Evule říkala, že jí příroda připomínala australský les. Já jsem tedy v Austrálii nebyla, ale úplně takto bych si ho představila.

Místy ale vypadal les jako typicky náš, se skrýšema pro šneky, s mechem a s ve větru se klátícími borovicemi.

 Kluci si nesli v batůžku dalekohled, aby prý lépe z té rozhledny viděli. No zapomněli ho vytáhnout. Co ale vytáhnout nezapomněli byla lupa, kterou zkoumali  zvířenu okolo.

Mně osobně tedy docela vyděsil tento nález, který ale jiné spíše fascinoval (nechápu). No jo, názorná ukázka, že příroda je drsná a moc se s tím nepáře.

U samotné rozhledny jsme se docela pobavili a to jejím hledáním. Ano, nemohli jsme  ji najít. Chodili jsme po areálu, prohlíželi si ovce a hledali cestu k rozhledně. Ta nikde. Muž vytáhl telefon, načetl mapy a zjistil, že cesta vede srkze ohrady. Všude ale byla cedulka "zákaz vstupu". Takže co teď? Nic, jenom hledat, která z těch cedulek není zákaz vstupu, ale nápis oznamující, že tudy je průchod umožněn, jen za sebou máte zavírat. Takže rozhledna nalezena, podívaná po okolí uskutečněna, pes plačící pod rozhlednou zase uklidněn naším návratem. A hurá na cestu zpátky.

No a čeho jsem si ještě užívala? Samozřejmě mé neutuchající fascinace stomy. A v tom krásném slunečném počasí to šlo lépe než kdy jindy.

Týden v rodinném kruhu

Tento týden nestíhám tvořit, vařit, uklízet. Máme týden doma s tátou, který má dovolenou. Chtěli jsme jezdit hlavně na výlety, ale počasí nám plány nějak překazilo. Nevadí, i tak si to užíváme.
Krásného jarního počasí jsme si užili v úterý, to jsme byli na krásném výletě. O tom více v dalším příspěvku.
Takže co u nás nového?

Mužem koupená biobazalka. Zdobí nám kuchyň. (Myslím tím, že za chvíli se mi na tu kuchyňskou linku už nic nevleze).

Ještě pořád krásně kvetoucí růžička ze sobotního vítání občánků. Trojka byl oficiálně přijat mezi občany naší obce, Jednička i Dvojka se chovali jako hrdí velcí bráškové. A růžička, kterou jsem byla při té příležitostí zástupci obce obdarována, stále krásně kvete a těší mě.

Naložili jsme si zase pickles. Tentokrát zelí, mrkev cibule. Už se těším, až bude k jídlu, mám ho moc ráda. Na chleba, do housky, k jídlu nebo i jen tak. Mňam.

A pořád zkoumám ze kterého konce začít s výrobou domácí kosmetiky. Špatně se mi shání přírodní kosmetika, musím se všema dětma do obchodu, což je tedy občas dílo. Kosmetiku  nepřírodní nesneseme, hlavně já ne. Před Vánocema jsem na to nějak pozapomněla, koupila si sprchový gel Nivea a dalších 14 dní jsem škrábala pupínky po celém těle. Nedávno jsem pro změnu používala tekuté mýdlo na ruce a celé ropraskaly do krve, nadělaly strupy a no...nic moc. Takže zkoukám jak začít vyrábět doma to své vlastní.

A že neuhodnete, co se chystám udělat jako první :-) (Neboť prací gel Ulrych se trochu prodraží a navíc pro něj taky musím do toho Brna.)

Jednička už delší dobu chodí a prosí, ať ho naučím číst. Nechtěla jsem, mám strach, že se pak bude ve škole nudit. Navíc do té jde až za další rok, teď mu bude v červnu pět. Ale tak o to prosil, tak se pořád snaží nějaké písmenko poznat, že jsem tedy couvla a začla ho to učit. Doma máme ještě po mně Ferdův slabikář. Líbí se mu, učí se básničky k písmenkům a nejedna návštěva odcházela s hlavou plnou berušky co běžela v brekotu a byla bosa bez botů.
Chtělo to ale nějaký jiný, chtěla jsem klasický slabikář, kde jsou ta obyčejná slova, obrázky atd. Narazila jsem jen na Český slabikář, který se mi zase tak moc nelíbil. Jenže než lítat po dalších obchodech, koupila jsem ho. Jsou v něm i cvičení na spojování obrázku s písmenky atd. Takže jako jo, jde to. Pak ale přišel objev této dokonalé knihy. No a nelituju, fakt ne. Líbí se mi, jak je kniha dělaná, jak je uspořádaná, jak je ilustrovaná. Všechno na ní je fajn. Navíc počítá s tím, že se dítě musí učit i výslovnost a mile poradí jak na to. Nám tohle teda s Jedičkou problém nedělalo, přišli jsme vždycky na radu kam dát jazyk, jak dát zuby atd. Ale proč to vymýšlet, když v knize už je to napsáno. A myslím, že spolu s Brouskem pro tvůj jazýček tuto knihu využije i Dvojka při výuce výslovnosti. Ten se teď naučil "š" a má z toho hroznou radost. Ale asi ne tak velkou, jako jednička, který jde po venku a volá: "Mami, podívej, tamhle je písmenko A a tamhle je písmenko M." atd.

Mám z nich radost. Jak je těší učit se nové věci, jak jim to jde, jak je samotné každý úspěch motivuje naučit se ještě víc.

Pro malého frajera

Je to neuvěřitelné, ale je to už rok co se mi narodil synovec. Ten čas tak letí, až se toho občas trochu děsím.
Měla jsem jasno v tom, co pro něj, protože jsem to plánovala už k Vánocům, ale kvůli okolnostem to vše padlo.
Čekala tu na tu příležitost strašidýlková látka a v hlavě plán. Dostala jsem se k tomu až včera, na úplně poslední chvíli a dnes bude vše předáno. Taky proto jsem musela být ráda i za možnost přesunutého pracoviště na dvoře. Trojka se sice zrovna rozhodl, že nebude spát a taky se mi zlomily dvě jehly, ale s výsledkem jsem nakonec docela spokojená.

Fotku svého pracoviště jsem dělala až ve chvíli, kdy už byl overlock doma. Ale i tak tam bylo celkem těsno na tom malém stolečku. Paradoxně však mi bylo ještě líp než doma, protože můj šicí koutek je pod schodama (i ze včerejška jsem si odsla jednu bouli od kovové konstrukce), je tam docela těsno a nebýt dvou lampiček, tak i tma. Ale jsem ráda i za to, lepší, než šít na kuchyňském stole a stroj tahat do skříně a ze skříně.

 Nejdříve jsem se vrhla na triko. Chtěla jsema, aby bylo z více látek, proto mi přijde, že když je nějaká sada celá z jediné látky, působí to pak spíš jako pyžamo. Vytáhla jsem červenou a zelenou a přizvala Jedničku ať mi poradí s rozhodováním. Vybral na záda červenou, na rukávy zelenou a myslím, že vybral dobře.

K tomu kraťasy. Léto je za dveřmi a malej fešák musí mít všechno do sady, aby ladil, že jo. Zvolila jsem střih na tepláky s nápletem, aby se mu tam vešla i plína. Náplet jsem teda trochu zkrátila, přišlo mi, že originál byl až moc vysoký. A taky jsem tomu zkrátila nohavice, jen si říkám, že možná trochu moc...no uvidíme.
 

Tadaaa, taky je celá sada dohromady.

No a každý malý frajer potřebuje dvě věci. Svůj auťák a svého dinosaura. O auťák se postarala babička s dědou a o dinosaura já. Jen teda na můj vkus je ta látka fakt hoooodně křiklavá, ale jak si to jeho maminka přála, tak to je (a já na to měla nachystané takové krásné plátýnko s barevnýma kolečkama, pruhovanou žlutou látku...no...nevadí).

Tak teď jen aby byl spokojený náš malý oslavenec. A i kdyby ne, oslavu si užijeme!!! (Pokud teda ve zdraví a s nervama vpořádku přežijeme tříhodinovou cestu s třema rarachama, psem, hromadou věcí a zpočátku také kvalitu českých daaálnic - čtěte da..a..á..lnic, jak drncá povrch silnice...)

Vestička

A je to tady. Můj úplně první kousek oblečení. I tak mi trvala tahle vestička asi tři dny. Přeci jen pletení jen v mezerách kdy Trojka spí, to moc času není. A navíc, než se do toho trochu dostanu, než vůbec to dítě naložím do kočáru, donesu dětem ven vše oč žádají. Pak dosednu a hned mamíííí, chci čulááát, mamííí, chci pitíííí, mamííí, on mě praštil motykou do hlavy...Když je dlouho ticho, je to jasné...Jdu se podívat, na zahradě díra jak hrom, v ní naházené kamení a lijou tam vodu. Prej vykopali jsme bazén a neboj, ta voda se nevsákne, na spodku je dlažba. Evntuelně zvednu oči od počítání ok a Dvojka prchá zadní brankou ven, prej jde na procházku (pes samozřejmě využívá této chvíle a mizí). No, takže když včera všichni usli před devátou a já měla ještě síly, rozhodla jsem se tuto vestičku dokončit.
Nakonec jsem stejně dodělávala dnes ráno, ale s výsledkem jsem opravdu spokojená.

Předlohou mi byla tato vestička, kterou jsem si ale zvětšila na své potřeby a taky límeček  jsem přichytila na dvou místech, aby Trojce nelezl do obličeje.
Pletla jsem na jehlicích vel.4,5 a nahodila 90 ok mé oblíbené příze Yetti (taky proto se mi návod líbil, počítal s přízí, kterou tu mám). Příště by to chtělo myslet předem, ono se pak pod průramky špatně dělí 90 čtyřma. No tak halt má zadní díl o 2 očka víc než přední dva dohromady. Nevadí, chybama se člověk učí. Takže každý přední díl má 22 ok, zadní díl zbylých 46. Při uzavírání kvůli místu pro nákrčník jsem uzavřela 9 ok na každé straně a dopletla jen zbylých 13. Možná jsem mohla část na ručky udělat trochu vyšší, vestička by pak vydržela déle. Ale nevadí, zase v ní nepotřebuje jít i do školy. A mám radost, že jsem odolala pokušení dokoupit šedou přízi a raději zpracovala kromě zbytku šedé taky velkou část červené.

Stejně ale musím přiznat, že mě na celém pletení nejvíc bavilo obháčkování nakonec :-)

Teď bych docela ráda zkusila háčkovanou jarní ušanku k vestičce. Zbytek červené ještě mám a malilinkatý zbyteček šedé taky. Tak uvidíme jak to dopadne, další věc, kterou jsem ještě nedělala.

Když ono to počasí přeje pokoření nových výzev, no ne?

Tak a teď jen najít čas  na dalších milion věcí na seznamu. Jen pro představu uvedu pár z nich. Triko a kraťásky pro synovce k narozeninám, tunika pro kamarádčinu dceru k narozeninám, nejmenovanou věc pro nejmenovaného člověka k narozeninám :-D, tři sukně sobě, softtexové kalhoty pro Jedničku, alespoň dvoje tepláky pro Jedničku, ušít už nastříhané manžestráky pro Dvojku, dinosaura Pepana pro synovce, uháčkovat čtverce pro charitativní projekt, ušít si pohodlný top a triko s netopýřími rukávy, našít pro muže alespoň patery trenýrky a opravit či upravit opravdu velkou hromadu hader (zkrátit, našít záplaty, zúžit atd.). No, možná je lepší si ten seznam řádně dát na papír a odškrtávat a nehroutit se, když to potrvá déle. Přeci jen jak nejde o život...

Trenýrky

Už zase tvořím a zrovna moc se u toho nešetřím. Muž potřebuje nové trenýrky. Ale ať mu koupím jaké chci ( a čím dál dražší), pořád něco špatně. Moc úzké, moc nepohodlné, špatná guma, špatné všechno. Možná to znáte. Navíc z úpletu se skoro nedělají, z toho se šijou spíš boxerky a ty nesnese vůbec, protože jsou prostě přiléhavé. Jediné řešení bylo ušít mu je. Pro někoho možná brnkačka na hodinu.
Já u toho strávila celé pondělí, nejdřív hledáním střihu na netu, následným vystřízlivěním, že tudy cesta nepovede a další piplavou prací nad vlastním střihem dle stávajících trenýrek. Nikdy jsem toto nedělala a ani se mi do toho moc nechtělo, ale co bych pro svého milovaného muže neudělala, že ano.

Taky byl trochu problém, že doma nemám žádnou látku, které by mi nebylo líto, když to na ní jen vyzkouším a případně pak vyhodím. Tak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi udělala špatný handl a skončil u mě doma asi metr neonově oranžového piké. No tak jsou trenky z něj. Jsou pokusné, takže to nemusí vadit. Muž si je ale odvážně vzal do práce, že je vyzkouší rovnou v celodenním zápřahu, že tam zjistí nejlíp, co kde táhne atd. No nezávidím mu to převlíkání v šatně :-D

Ale po celém dni hlásil, že dobrý. Jen tu gumu koupíme jinou a samozřejmě zrovna piké není na trenýrky úplně ideální, ale to už nebude takový problém změnit, byl to je pokus. A jsem ráda, že nedopadl úplně špatně.

Vafle

Tradiční nedělní snídaní jsou pro nás vafle.
Dlouho jsme dělali tradiční rodinný recept, který jsme si upravili dle vlastního uvážení.
Nedávno jsem ale procházela své Apetity, narazila na recept na trochu jiné vafle a jiné už neděláme. Jsou sice o dost sladší, ale vláčné, jemné, i muž se na ně už těší a původní odmítá se slovy : "Však si je udělejte, já si dám klidně chleba." Jednička ale raději ty první. No ono se to nějak srovná.
Zato v mazání máme všichni jasno - ochucený tvaroh (agávovým nebo datlovým sirupem, med) a domácí marmeláda, případně meruňková zavařenina. Máme sladký nedělní život :-)

Náš tradiční rodinný, leč upravený silně je tento:
500g hladké mouky (my dáváme špaldovou)
2 vejce
olej tak, aby byla správná rozlévající se konzistence
půl litru mléka
1 prášek do pečiva (bez fosfátu samozřejmě)
3 lžíce cukru
Tyhle vafle jsou pak tužší, nedají se rolovat, kdo je má takto rád, tak jsou dobré. Případně je dobré je štosovat na sebe na jeden talíř, pak překlopit druhým, otočit a brát ty co se pěkně propařily od spodu a tím pádem taky změkly.

No a my teď děláme tyhle (originální recept je z časopisu Apetit, únor 2015, recept Vafle s višněmi) - tohle je naše upravená verze ve dvojité dávce (pro 4).

300g hladké mouky (opět špaldová nebo dle chuti).
80g třtinového cukru
2 lžičky mleté skořice
2 lžičky jedlé sody
1 lžička kypřicího prášku (bez fosátů)
sůl
300ml mléka
120ml kysaný kefírový nápoj z tibetské houby (originál uvádí podmáslí)
120g másla
2 vejce (žloutky do těsta, bílky ušlehat na sníh a přidat taky)

Zkoušela jsem máslo nahradit olejem a nebylo to ono, vafle se hodně trhaly a neoddělovaly se dobře od plotýnky.

 Na naší milované dudlišňurce se nám utrhla stužka na konci. Byla jsem z toho špatná a vymýšlela jak to rozpárat, všít novou a přitom to celé nepokazit. No a při prohlížení jednoho blogu (a jejího obchůdku) jsem se insirovala a zakončila šňůrku také tak, pěkné a rychlé řešení ne ;-) A alespoň mě to donutilo konečně rozbalit ty kleště na patentky, které tam leží už pěkně dlouho a s obavami kolem nich chodím. Zase a opět jsem takový malý poseroutka a měla strach je vyzkoušet. No, co na to říct. Existuje něco snazšího? Něco, čeho bych se musela obávat ještě méně než této činnosti? Ne. Zase měl strach jen velké oči.

 No jooo, jsou tam drobky, přiznávám :-D

Pátek 13

Letos už podruhé a to je teprve březen. Ale jsem o to víc ráda, já prostě miluju číslo 13. A čím víc ho mají lidi neradi, tím já ho mám raději. Už jako malá jsem se rozhodla, že to bude můj šťastný den a řídím se tím. Funguje to, síla mysli ji nade vše.

Taky jak by mohl být špatný den, kdy hned po probuzení dostanu srdíčko z lásky...

Omrknu krásně bublinkovatý a silný kvásek...

A hned i ochutnám výsledek jeho práce v  TOMTO naprosto dokonalém chlebu, který jsem hledala beze srandy snad několik let.

Tak přeji šťastný pátek 13 i vám všem!

Závidím

Všem, které bez prolémů a libovolně dlouho kojí své děti. Mně to prostě nění souzeno a to asi s definitivní platností. Ať dělám co dělám, mezi třetím a čtvrtým měsícem mého dítěte zjistím, že mléko odchází. První myšlenky jsou aha, růstový spurt. Je třeba se snažit, aby se ho tvořilo víc, kojit hodně v noci, přikládat kdykoliv a pořád. Druhá myšlenka, že je třeba to podpořit i jinak. Vhodnými nápoji, teplem, homeopatiky. Výsledkem je měsíc i dýl, kdy dítě křičí, křicí, křičí, z klidného miminka je malý nervově vyřízený uzlíček, který se krmí pořád a stejně pořád křičí a s pomocí odsávačky zjistím, že z obou prsou vytáhne asi 5ml. Úplně poprvé jsem to řešila i s laktační poradkyní. Tam jsme to vlastně řešili už od počátku, kdy se Jednička odmítl přisát. Výsledkem bylo pravidelné buzení dítěte na jídlo. I v noci. A jak to dopadlo? Do tři let nedokázal v noci spát a pořád se budil, vstával a nechtěl spát a vyřízení jsme byli oba. Možná, že kdybych tehdy nebyla tak snaživá, dítě by spalo klidně celou noc. Dvojka pro změnu pořád jen křičel, celý den, mysleli jsme, že ho bolí bříško. Dostal pak dokrm a byl spokojený a vysmátý. A od té doby už pořád. Vyčítala jsem si, že jsem mu ho nedala dřív.
Jenže teď je tu opět stejná situace a opět stejné myšlenky. Jak moc se snažit udržet kojení za každou cenu. Co když se zase něco pokazí přílišnou snahou. Co když mu po tom dokrmu bude vlastně líp.
Jenže myšlenky mámy, která ho nedokázala porodit a musel být zachráněn císařským řezem (byl moc veliký a ven se přes veškerou snahu nedostal) a která ho teď nedokáže ani nakrmit, jsou hrozné. Občas přemýšlím v čem vlastně má role mámy spočívá, když ho neporodím, nenakrmím, když selhávám v tom základním. Znám to ale už do Jedničky, u něj to bylo přesně totéž. A dnes vidím šikovného chlapečka, který se umí vcítit do ostatních, dělí se i o  poslední kousek jídla co má, kupuje dárky všem okolo, protože jim chce dát najevo svou lásku, krásně tvoří, bezchybně bez šišlání mluví, umá r i ř a ještě nemá ani 5. Miluje svou rodinu. A ano, tohle je výsledek té mé role mámy. Ne to, jak se na svět dostal a ani to, co v prvních měsících jedl. Ale to, jakým je člověkem.
A tak, po třítýdenní snaze dnes opět koupím dokrm a Trojka bude následovat své bratry. Samozřejmě se při tom bud pořád snažit to kojení zachránit, ale už se u toho nebudu nervově hroutit, nebudu se k tomu upínat a raději s flaškou v ruce toho svého bobáška vezmu do náruče, přitulím, opusinkuju, pak nechám v šátku přituleného usnout a budu vědět, že cítí mou lásku flaška neflaška. Pořad bude uvnitř mé duše smutek, že se to zase nepovedlo, že jsem chtěla kojit co nejdýl a prát se s názory okolí, že už je na to veliký. Ale tentokrát už nedopustím aby jen kvůli mé přílišné snaze byl ten malý drobeček nespokojený. Už ne.

A na zlepšení nálady si znova upečem banánovou bábovku. Navnadila jsem se u Jany na blogu. Pak jsem se proklikala až na ono místo s recepem. Tak TU ho máte. Je výborná, dělali jsme ji bez té polevy a zmizela rychlostí blesku. a jako bonus je strašně jednoduchá.

Co právě čteme

Rozhodla jsem se, že si budu udržovat takovou pravidelnou rubriku o všem co právě čteme.
Je toho poslední dobou dost a nerada bych časem zapomněla.

S klukama jsme teď dočetli Deník kocourka Modroočky a hned po něm Pohádky skřítků Medovníčka a barvínka. Oboje bylo moc pěkné. Ale nedoporučuju číst hned po sobě. Kocourek Modroočko je tak krásný a jedinečný, že po něm se všechno zdá být tak trochu nijaké a to si zrovna Medovníček určitě nezasloužil. Líbí se mi hlavně jeho poučení v každé kapitole, má tam informace, které se takto děti nenásilnou formou dozví. Třeba že včelky si zalepují úl propolisem, že když lidé pohladí srnečka, jeho maminka cítí pach člověka a odvrhne ho atd. Má taky krásné ilustrace. Docela rádi si půjčíme i další příběhy Medovníčka. Ale tentokrát se budu snažit nečíst před tím něco jedinečného, co nejde trumfnout.

Teď máme rozečteno Míšovo tajemství. Čte se mi dobře, protože je dělaný pro čtenáře začátečníky. Nic složitého a fakt obří písmena. Klukům se zatím líbí. Hlavně proto, že ho dostal Dvojka od Ježíška a stejně jako Jednička dostal knihu pojmenovanou dle sebe. A to ho baví nejvíc. Celou dobu čteme vlastně o něm. Na můj vkus je text až moc jednoduchý, ale nevadí, o mě tu až tak moc nejde.

A teď něco pro sebe.Já jsem si řekla, že je na čase vyzkoušet konečně i někoho jiného, než jen svého milovaného Waltariho. Tak jsem si v knihovně půjčila Šváby od Jo Nesbo. Negativní hrdina nehrdina Harry Hole, tak trochu sympaťák a tak trochu pavouk mě docela překvapil. Nečekala jsem od toho nic, detektivky jsem nikdy nečetla a tak mě to možná ani moc nelákalo. Ale dobře jsem udělala,  že jsem to četla. Za dva dny nebylo co číst, psané je to fakt dobře a atmosféra vedrem zalitého Bangkoku fakt stála za to. Ani to rozuzlení nebylo zrovna moc čekané. Jen škoda, že ti seveřani mají tak rychle hotový konec. Moc se s tím nepářou a na pár stranách vyřeší vše. Ale to už k jejich stylu patří a jinak se mi moc líbí. A celou sérii HH si ráda přečtu a nejen to. Jo Nesbo je jeden z mých nových oblíbenců.

Další díly ale v knihovně už nemají. Tak jsem si nechala poradit něco dalšího. Zase trefa do černého.
Nejdříve opět detektivka a severská k tomu. Jejich stručný styl a krátké věty se fakt dobře čtou. Tentorkát Osvoboď nás od zlého. Docela to vystihl jeden člověk, který tuto detektivku obznačil místy za mazec. No jo, je to místy mazec. Obvzláště ten popis vražd. Napjatá jsem byla jak struna, jak to bude pokračovat dál. Přečteno taky snad za dva dny.

Nakonec ale úplná třešinka na dortu. James Rollins, po přečtení oblíbenec číslo jedna. Nikdy jsem od něj nic nečetla a Jidášův kmen byl o to větší překvapení. Dlouho jsem nečetla nic tak dobrého, co by mě vtáhlo natolik, že jsem nevnímala nic okolo, zapomněla jsem kde jsem a četla a četla. Místy mi to malinko připomnělo Šifru mistra leonarda, ale to jen asi jednou kapitolou, která takto byla tématicky stavěná. Ale jinak to bylo několik dějů po různých částech světa, sešly se až na konci kdy to fakt stálo za to. Celé to bylo o znovuobjevení smrtícího viru, který nevinné bakterie mění ve smrtící a to už od dob Marca Pola. Nebo už dřív? Kdo ví, přečtěte si to :-)

Teď mám půjdčenou další hromadu knih a tak se těším a opět poreferuji.

A samozřejmě nesmí chybět nějaká milá fotka nakonec. Nemám nic s knihou, ale tyhle včerejší mráčky taky stojí za to, ne.

Polička

Konečně to venku vypadalo na jaro, tedy včera, dnešní počasí je opět chladné a deštivé.
Ale včerejší jsme si užili. Děti jezdily na kole, my s mužem plánovali co kde letos opravíme, postavíme, doděláme. Je toho ještě hodně, dáváme to dohromady už asi 4 roky a  nebere to konce. Ale o to více se radujeme z každé drobnosti, která se povedla.
Tentokrát polička. Včera přivrtaná, nalezená v pozůstalosti po mužovém dědečkovi. No není na to jak dělaná?

Muž ještě na podzim rychle dodělával přístřešek za dveře a ten nám teď bude sloužit jako naše oáza letního klidu. Zatím máme jen starou lavici (proto je na ní povlak, celá se loupe) a starý stolek se židličkama. Ale brzo snad koupíme nějaké vhodnější posezení. A pak už nebude nic bránit tomu, abychom se tam usadili s knihou, pletením, čímkoliv. Muž našel i staré bedýnky, aby i ta hudba byla. No a pískoviště dětí je odsud pěkně viditelné, takže úplná pohoda.

Minulý týden jsem se konečně dostala k udělání malých ubrousků pro Trojku na prdku a pro kluky na pusu a jen tak ke stolu, aby bylo čím se utírat u oběda. Chtěla jsem, aby je nešlo zaměnit, takže různé barvy olemování to jistily. Našla jsem návod na pěkný rolovací steh. Měla jsem z toho radost. Rozstříhala jsem staré pleny a práce šla krásně. Byla to ideální příležitost si vyzkoušet co vlastně která nit dělá a tak jsem je měnila barevně po pár kouscích. Taky jsem zkoušela jak to bude vypadat srolované a bez rolování. Povedlo se vše a určitě to budu využívat. Jen kdyby toho času bylo víc!

Před rokem mi odešel do věčných lovišt kvásek. Sice mám bezva návod jako ho udělat znova, ale pořád ne a ne se k němu dostat. No a před týdnem jsem byla obdarována sušeným. Takže přikrmit, rozmočit, nechat obnovit a hurá do zadělání těsta. Teď po týdnu má kvásek ohromnou sílu, moc se mu daří a já mám fakt radost. Naše vyhřátá koupelna se změnila v místnost na kynutí.

Chleba jsem zkoušela dle nového receptu  a kváskový perník dle již ověřeného, který je opravdu dokonalý a fakt nej. Ujedla bych se ho.

Chleba se steda trochu připekl, protože Trojka dostal velký hlad a utrhněte dítě od prsa, že...

Ale vynikající byl i tak! No a fotku kvásku, toho siláka bublinkatého, dodám snad někdy příště.